Autor: Ulrich Neuhausen
Zdroj: © Ethos č. 3/2008 | ethos.cz
Datum napsání:
15.08.2008
V každém náboženství je zrnko pravdy. A vůbec, nezáleží přece na tom, v co člověk věří, hlavně, že v tom nachází pomoc a oporu.“ Tento názor je dnes hodně rozšířený. Na druhé straně Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne“ (Jan 14,6). Jaké jsou základní myšlenkové body nejrozšířenějších náboženství? Jaké způsoby záchrany nabízejí? Nakolik se shodují s Ježíšovými výroky?
Křesťanská víra
Základním pilířem křesťanské víry je osoba: Ježíš Kristus. Vystupoval jako Boží Syn a prohlašoval o sobě, že je vyplněním starozákonních slibů. Jeho odkaz úplně změnil svět, i když na veřejnosti působil jen tři roky a už ve věku 33 let zemřel. Jeho posláním byla výzva, aby se lidé obrátili k Bohu, věřili mu a změnili svůj život. Zároveň mnoho lidí uzdravil a jiné nekompromisně burcoval kvůli jejich nesociálnímu chování nebo bezbožným postojům. Velmi nápadný byl jeho zvyk mluvit právě s lidmi, kteří byli považováni za odpadlíky nebo vyvrhele, společně s nimi jedl a slavil.
Do této skupiny lidí patřili i ti, kteří se morálně diskvalifikovali nebo kolaborovali s nenáviděnou okupantskou mocí Římanů. Stejně tak se ale Ježíš stýkal se zbožnými a velmi přísnými Židy. Během chvíle u společného jídla zároveň jasně vyzýval: Bůh chce získat i lidi, kteří to s Bohem nebo sami se sebou už dávno vzdali. Kvůli náboženským názorovým rozdílnostem, politické vypočítavosti a osobním výhradám se vůdčí osobnosti v Izraeli rozhodly, že Ježíše Krista odstraní tím nejkrutějším typem trestu - ukřižováním.
Pro Ježíšovy stoupence a následovníky byla katastrofou nejen jeho nečekaná smrt, ale také způsob, jakým zemřel: přibít někoho na kříž byla nejen poprava, ale také kruté mučení, které odsouzenci působilo nesmírné několikahodinové, často i několikadenní bolesti, než zemřel. Ježíše však mučili a zostudili ještě před ukřižováním. To, že jeho učedníci riskovali svůj život, když Ježíše dále hlásali, se dá vysvětlit jedině tím, že vstal z mrtvých. Jinak by nebylo možné, aby Ježíšovo hnutí pokračovalo.
Základy křesťanství spočívají především v učení a způsobu života. Na rozdíl od židovství a islámu nehrají obřady, svátá místa nebo zvláštní znamení téměř žádnou roli. Důvody je třeba hledat především v Novém zákoně, který současně s židovským Starým zákonem tvoří Bibli, svátou knihu křesťanů. Nový zákon popisuje víru v Boha spíše jako vztah než systém. Stejně jako dítě poznává svého otce, který ho miluje ještě dříve, než se naučí pravidla a než je dodržuje, tak křesťané žijí především ze vztahu se svým „nebeským Otcem“ a pak přemýšlejí o jeho pravidlech a přikázáních.
V souladu s tímto zásadním pojetím Boha jako Otce, spočívá praxe především v „rozvíjení vztahu“, podobně jako u dětí: co nejvíce osobních rozhovorů s Otcem, udělat si čas a objevovat v Bibli, co si Otec přeje, prostor pro učení se a růst, možnost dělat i chyby, možnost prosit o odpuštění a začít znovu. Jakou formu tyto procesy navenek mají, není v Novém zákoně důležité. Na otázku nežidovské ženy, kde tedy máme Boha uctívat, Ježíš odpovídá takto: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (Jan 4,23) Ve všem je rozhodující vztah dítěte k Otci: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15)
Bůh je v křesťanské představě mimo dosah člověka. Je Stvořitelem všech lidí, a lidé se přesto rozhodli proti němu. Poté, co první lidé vědomě přestoupili Boží slovo, museli z ráje odejít. Od té doby je vztah přerušený a člověk je odsouzený k tomu, že musí umřít a obrátit se zase v prach (1. Mojžíšova 3,19). Obřady ani zbožné počínání nepřivedou člověka na druhou stranu. V osobě Ježíše Krista vstupuje Bůh sám do pozemského světa a skrze kříž opět navazuje kontakt s člověkem. V jádru věci se přitom jedná o otázku jak zrušit „trest smrti“ za vzpouru člověka proti Bohu.
Řešení spočívá v tom, že někdo, kdo si tento trest nezaslouží, ho dobrovolně podstoupí za viníka. To udělal Ježíš Kristus, který žil bez hříchu a dobrovolně na sebe vzal smrt na kříži. Je to sám Bůh a v Ježíši Bůh vzal na sebe trest, který si člověk zasloužil. Setkání s Bohem a představa o Bohu se v křesťanské víře spojuje v Ježíši Kristu na kříži. Kříž se pak stal symbolem, který se používá ve všech křesťanských církvích. Křesťané se nepovažují za zbožnou elitu, která něco dokáže, ani za zvláštní lidi, ale za hříšníky, kterým bylo odpuštěno, za ztracené, které Bůh zase našel. Praktický život křesťana není opožděná snaha udělat na Boha dojem, ale důsledek nového života v nové rodině s novým Otcem - Bohem.
Tento nový vztah s Bohem vede křesťany k novému životu. Už nemusí pochybovat, jestli budou na věčnosti žít s Bohem, protože to nezávisí na nich, ale na samém Bohu. Jakmile člověk vírou vyjádří své ano k životu s Kristem, začíná jednat Bůh a k lidskému ano řekne své Boží Ano. Z několika důvodů jsou tyto výroky v dnešní společnosti vnímány jen jako něco druhořadého. Na jedné straně vědecký světový názor zakazuje věřit v něco, co se nedá experimentálně opakovat. Sem spadá vzkříšení Ježíše Krista. Bůh je Bohem právě proto, že dělá věci, které přesahují náš lidský horizont, a to je pro „vědecky“ myslícího člověka jen těžko pochopitelné. Na druhé straně společnost, která starost o vlastní ego povýšila na náboženství a která Boha akceptuje nanejvýš jako terapeuta pro náročná životní období, Ježíšovy nároky obtěžují. Bůh, který mluví proti manželské nevěře (zakazuje ji) a za měřítko víry klade nouzi bližního, se vměšuje nejen do tohoto světa, ale i do mého osobního života. „Soukromí“ člověka v naší kultuře takové vměšování snáší nerado a nejraději by Boha vidělo zavřeného v kostelech. To však není živý Bůh, Bůh Bible.
Křesťanská víra: má svůj původ v 1. století po Kristu, vychází z osobnosti židovského putovního kazatele Ježíše.
Ježíš Kristus: je ústřední osobou křesťanské víry. Během svého pouze tříletého veřejného působení vyzýval k obrácení a k víře v Boha a svým životním stylem nastavoval měřítka. Svou smrtí zaplatil za hříchy každého člověka. Podle očitých svědků vstal z mrtvých.
Duchovní život: Základem křesťanského života je osobní vztah k Bohu. To se prakticky projevuje:
• modlitbou
• čtením Bible
• bohoslužbami a společenstvím s dalšími křesťany
• praktickou láskou k bližnímu
• předáváním křesťanské zvěsti
Spisy: Bible je Boží slovo - je inspirováno Bohem, psali je lidé. Skládá se ze Starého a Nového zákona, celkem 66 knih, které vznikly v období let 1500 před Kristem až 100 po Kr. Bible je závazným zjevením Boží vůle.
Základy víry: Bůh stvořil lidi z lásky jako svůj obraz. Od doby, kdy se první lidé rozhodli postavit se proti Bohu, je celé lidstvo od Boha odděleno tím, co Bible nazývá hřích. Ježíš Kristus přišel na svět jako Boží Syn, aby svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním překonal propast mezi Bohem a člověkem.
Boží milost každému člověku umožňuje smířit se s Bohem. K tomu stačí pouhá víra, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých pro odpuštění osobních hříchů. Tato víra vede k duchovnímu znovuzrození. Křesťané chtějí žít podle Ježíšova vzoru. Duch svátý, který se při obrácení nastěhuje do srdce každého věřícího, mu pomáhá poznávat a konat Boží vůli. Křesťan žije celý život z Boží milosti, protože selhání patří k tomu, že jsme lidmi. Po smrti čeká každého věřícího věčnost v dokonalém vztahu s Bohem.
Představa o Bohu: Křesťanská víra je především láskyplný vztah mezi Bohem a člověkem. Skrze Ježíše Krista vytvořil sám Bůh předpoklad k tomu, aby lidé mohli navázat osobní vztah s ním. Tento vztah Bůh nabízí každému člověku. Člověk má svobodnou možnost volby, zda chce s Bohem žít.
Křesťanská víra
Základním pilířem křesťanské víry je osoba: Ježíš Kristus. Vystupoval jako Boží Syn a prohlašoval o sobě, že je vyplněním starozákonních slibů. Jeho odkaz úplně změnil svět, i když na veřejnosti působil jen tři roky a už ve věku 33 let zemřel. Jeho posláním byla výzva, aby se lidé obrátili k Bohu, věřili mu a změnili svůj život. Zároveň mnoho lidí uzdravil a jiné nekompromisně burcoval kvůli jejich nesociálnímu chování nebo bezbožným postojům. Velmi nápadný byl jeho zvyk mluvit právě s lidmi, kteří byli považováni za odpadlíky nebo vyvrhele, společně s nimi jedl a slavil.
Do této skupiny lidí patřili i ti, kteří se morálně diskvalifikovali nebo kolaborovali s nenáviděnou okupantskou mocí Římanů. Stejně tak se ale Ježíš stýkal se zbožnými a velmi přísnými Židy. Během chvíle u společného jídla zároveň jasně vyzýval: Bůh chce získat i lidi, kteří to s Bohem nebo sami se sebou už dávno vzdali. Kvůli náboženským názorovým rozdílnostem, politické vypočítavosti a osobním výhradám se vůdčí osobnosti v Izraeli rozhodly, že Ježíše Krista odstraní tím nejkrutějším typem trestu - ukřižováním.
Pro Ježíšovy stoupence a následovníky byla katastrofou nejen jeho nečekaná smrt, ale také způsob, jakým zemřel: přibít někoho na kříž byla nejen poprava, ale také kruté mučení, které odsouzenci působilo nesmírné několikahodinové, často i několikadenní bolesti, než zemřel. Ježíše však mučili a zostudili ještě před ukřižováním. To, že jeho učedníci riskovali svůj život, když Ježíše dále hlásali, se dá vysvětlit jedině tím, že vstal z mrtvých. Jinak by nebylo možné, aby Ježíšovo hnutí pokračovalo.
Základy křesťanství spočívají především v učení a způsobu života. Na rozdíl od židovství a islámu nehrají obřady, svátá místa nebo zvláštní znamení téměř žádnou roli. Důvody je třeba hledat především v Novém zákoně, který současně s židovským Starým zákonem tvoří Bibli, svátou knihu křesťanů. Nový zákon popisuje víru v Boha spíše jako vztah než systém. Stejně jako dítě poznává svého otce, který ho miluje ještě dříve, než se naučí pravidla a než je dodržuje, tak křesťané žijí především ze vztahu se svým „nebeským Otcem“ a pak přemýšlejí o jeho pravidlech a přikázáních.
V souladu s tímto zásadním pojetím Boha jako Otce, spočívá praxe především v „rozvíjení vztahu“, podobně jako u dětí: co nejvíce osobních rozhovorů s Otcem, udělat si čas a objevovat v Bibli, co si Otec přeje, prostor pro učení se a růst, možnost dělat i chyby, možnost prosit o odpuštění a začít znovu. Jakou formu tyto procesy navenek mají, není v Novém zákoně důležité. Na otázku nežidovské ženy, kde tedy máme Boha uctívat, Ježíš odpovídá takto: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (Jan 4,23) Ve všem je rozhodující vztah dítěte k Otci: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10,15)
Bůh je v křesťanské představě mimo dosah člověka. Je Stvořitelem všech lidí, a lidé se přesto rozhodli proti němu. Poté, co první lidé vědomě přestoupili Boží slovo, museli z ráje odejít. Od té doby je vztah přerušený a člověk je odsouzený k tomu, že musí umřít a obrátit se zase v prach (1. Mojžíšova 3,19). Obřady ani zbožné počínání nepřivedou člověka na druhou stranu. V osobě Ježíše Krista vstupuje Bůh sám do pozemského světa a skrze kříž opět navazuje kontakt s člověkem. V jádru věci se přitom jedná o otázku jak zrušit „trest smrti“ za vzpouru člověka proti Bohu.
Řešení spočívá v tom, že někdo, kdo si tento trest nezaslouží, ho dobrovolně podstoupí za viníka. To udělal Ježíš Kristus, který žil bez hříchu a dobrovolně na sebe vzal smrt na kříži. Je to sám Bůh a v Ježíši Bůh vzal na sebe trest, který si člověk zasloužil. Setkání s Bohem a představa o Bohu se v křesťanské víře spojuje v Ježíši Kristu na kříži. Kříž se pak stal symbolem, který se používá ve všech křesťanských církvích. Křesťané se nepovažují za zbožnou elitu, která něco dokáže, ani za zvláštní lidi, ale za hříšníky, kterým bylo odpuštěno, za ztracené, které Bůh zase našel. Praktický život křesťana není opožděná snaha udělat na Boha dojem, ale důsledek nového života v nové rodině s novým Otcem - Bohem.
Tento nový vztah s Bohem vede křesťany k novému životu. Už nemusí pochybovat, jestli budou na věčnosti žít s Bohem, protože to nezávisí na nich, ale na samém Bohu. Jakmile člověk vírou vyjádří své ano k životu s Kristem, začíná jednat Bůh a k lidskému ano řekne své Boží Ano. Z několika důvodů jsou tyto výroky v dnešní společnosti vnímány jen jako něco druhořadého. Na jedné straně vědecký světový názor zakazuje věřit v něco, co se nedá experimentálně opakovat. Sem spadá vzkříšení Ježíše Krista. Bůh je Bohem právě proto, že dělá věci, které přesahují náš lidský horizont, a to je pro „vědecky“ myslícího člověka jen těžko pochopitelné. Na druhé straně společnost, která starost o vlastní ego povýšila na náboženství a která Boha akceptuje nanejvýš jako terapeuta pro náročná životní období, Ježíšovy nároky obtěžují. Bůh, který mluví proti manželské nevěře (zakazuje ji) a za měřítko víry klade nouzi bližního, se vměšuje nejen do tohoto světa, ale i do mého osobního života. „Soukromí“ člověka v naší kultuře takové vměšování snáší nerado a nejraději by Boha vidělo zavřeného v kostelech. To však není živý Bůh, Bůh Bible.
Křesťanská víra: má svůj původ v 1. století po Kristu, vychází z osobnosti židovského putovního kazatele Ježíše.
Ježíš Kristus: je ústřední osobou křesťanské víry. Během svého pouze tříletého veřejného působení vyzýval k obrácení a k víře v Boha a svým životním stylem nastavoval měřítka. Svou smrtí zaplatil za hříchy každého člověka. Podle očitých svědků vstal z mrtvých.
Duchovní život: Základem křesťanského života je osobní vztah k Bohu. To se prakticky projevuje:
• modlitbou
• čtením Bible
• bohoslužbami a společenstvím s dalšími křesťany
• praktickou láskou k bližnímu
• předáváním křesťanské zvěsti
Spisy: Bible je Boží slovo - je inspirováno Bohem, psali je lidé. Skládá se ze Starého a Nového zákona, celkem 66 knih, které vznikly v období let 1500 před Kristem až 100 po Kr. Bible je závazným zjevením Boží vůle.
Základy víry: Bůh stvořil lidi z lásky jako svůj obraz. Od doby, kdy se první lidé rozhodli postavit se proti Bohu, je celé lidstvo od Boha odděleno tím, co Bible nazývá hřích. Ježíš Kristus přišel na svět jako Boží Syn, aby svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním překonal propast mezi Bohem a člověkem.
Boží milost každému člověku umožňuje smířit se s Bohem. K tomu stačí pouhá víra, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých pro odpuštění osobních hříchů. Tato víra vede k duchovnímu znovuzrození. Křesťané chtějí žít podle Ježíšova vzoru. Duch svátý, který se při obrácení nastěhuje do srdce každého věřícího, mu pomáhá poznávat a konat Boží vůli. Křesťan žije celý život z Boží milosti, protože selhání patří k tomu, že jsme lidmi. Po smrti čeká každého věřícího věčnost v dokonalém vztahu s Bohem.
Představa o Bohu: Křesťanská víra je především láskyplný vztah mezi Bohem a člověkem. Skrze Ježíše Krista vytvořil sám Bůh předpoklad k tomu, aby lidé mohli navázat osobní vztah s ním. Tento vztah Bůh nabízí každému člověku. Člověk má svobodnou možnost volby, zda chce s Bohem žít.
